Křída byla nejdelším obdobím druhohor, trvala celých 71 milionů let. Rozděluje se do dvou dílčích údobí, na tzv. ranou a pozdní křídu. 0d předchozí jury ji odděluje neostrá hranice, kteráje dána ústupem moří v Evropě. Raná křída se v geologickém záznamu projevuje jako charakteristické lagunární nebo suchozemské vrstvy v nej spodnější části útvaru. Konec křídy se však zřetelně vyznačuje ostrým přechodem mezi křídovými a nej staršími třetihorními vrstvami. Způsobila to horotvorná činnost, tzv. alpínské vrásnění. Po celé období křídy mělo velký význam rozsáhlé středozemní moře Tethys, v jehož teplých vodách pokračovaly sedimentační procesy. Už na počátku křídy se od sebe oddělily severní a jižní kontinenty. Gondwana se začala pozvolna vzdalovat od Laurasie, což nejen že mělo za následek rozšiřování Tethydy, ale zároveň i vznik severní části Atlantského oceánu. Posléze, na počátku pozdní křídy, došlo k neobyčejně rozsáhlé, tzv. cenomanské transgresi (zaplavování kontinentů mořem) nejen v Evropě, nýbrž i na jiných kontinentech. V té době se začala rozpadat i sama Gondwana. Vznikající jižní část Atlantiku začala oddělovat Jižní Ameriku od Afriky a zbytek Gondwany, tvořený doposud spojenými kontinenty Antarktidou, Austrálií a subkontinentem Indií, se od nich začal vzdalovat.
V křídě se ještě více zvětšily plochy moří a oceánů a tím se na Zemi vytvořily podmínky pro účinnější absorpci slunečního tepla. Kdyby dnes zaujímala větší část zemského povrchu hladina moří, voda by absorbovala o 2 až 10 % více tepla, což by výrazně ovlivnilo klimatické poměry na celé planetě. Souše naopak sluneční energii odrážejí (asi 5 až 30 %) a tím se podnebí ochlazuje. Čím větší část zemského povrchu nejvíce vystaveného slunečnímu záření (je to široký ravníkový pás mezi 40° severní šířky a 40° jižní šířky) připadá na vodní hladiny, tím méně tepla se odráží zpět do meziplanetárního prostoru a může být využito k oteplování Země. Když tedy byla většina povrchu souše na Zemi v rovníkovém pásu, tepelná bilance Země nebyla příliš příznivá a na pevninách se ochladilo. Avšak později, když se velké kontinenty rozpadly na menší celky oddělené mořem a když se navíc vzdálily od rovníkového pásu, nastaly na Zemi daleko příznivější tepelné podmínky. Tento efekt se ještě umocnil, když byly rozsáhlé části kontinentů zaplaveny mělkými epikontinentálními moři. Klimatické podmínky byly po celou křídu velmi příznivé a mnohem vyrovnanější než dnes. Nastávala i chladná období, ale ta neměla relativně dlouhé trvání. V polárních krajích neexistovala trvalá sněhová ani ledová pokrývka, i když z analýz izotopů kyslíku v sedimentárních horninách křídového stáří vyplývá, že teplota v zimních měsících jistě občas poklesla pod bod mrazu. Rovníkově polární gradient (tj. rozdíl průměrné teploty v tropech a polárních oblastech) činil 22 stupňů C, tedy asi polovinu dnešní hodnoty. Nejteplejší a nejstabilnější klima zavládlo uprostřed křídy, v albu, tedy asi před 110 miliony let. 0d té doby prakticky až dodnes má průměrná teplota na Zemi, až na drobné výkyvy, klesající tendenci. Po celou dobu křídy byla hladina oceánů vzhledem ke kontinentům relativně vysoká, což částečně způsobil zdvih středoatlantského hřbetu. To, že je hladina dnešních oceánů oproti oceánům křídového období o celých 250 m níže, způsobily z velké části ledové pokrývky pólů, v kterých je vázáno ohromné množství vody. Díky těmto neobyčejně dlouho trvajícím příznivým klimatickým podmínkám se vytvořily stabilní, ale úzce specializované ekosystémy, které byly velmi citlivé na jakékoli změny prostředí. To potvrzuje reakce křídového rostlinstva i živočižstva na poměrně malé poklesy teploty, které nastaly na přechodu mezi albem a cenomanem (před 98 miliony let), mezi cenomanem a turonem (před 91 miliony let) a konečně mezi turonem a coniakem (před 88 miliony let). Poklesy teplot způsobily vyhynutí mnoha zvířat i vymizení mnoha rostlinných skupin, ale po každé takové události se rovnováha opět obnovila. Na samém konci křídy muselo dojít k daleko závažnějším změnám, nebo jejich důsledky byly pro některé rostliny a živočichy katastrofické, a navíc trvalé
Rostliny, které dnes považujeme za tropické, subtropické nebo alespoň teplomilné, se díky mírně teplému a stálému podnebí vyskytovaly během křídy v daleko vyšších zeměpisných šířkách. Křída byla také významným obdobím z hlediska evoluce rostlin. Objevily se první rostliny krytosemenné (Angiosljerrnoljhyta). Již v rané křídě obohatily květenu přežívající z jurského období cykasy a jinany. Později, na přelomu rané a pozdní křídy, se po celém světě rozšířily rostliny krytosemenné a zároveň prodělaly obdivuhodnou diverzifikaci. Cykasy a jinany byly v tomto procesu zatlačeny do pozadí, a to jak co do počtu druhů, tak pokud jde o geografické rozšíření. Vývoj krytosemenných rostlin se urychlil v důsledku měnících se podmínek při horotvorné činnosti a transgresích epikontinentálních moří na pevniny. Složitější a účinnější systém rozmnožování jim vždy po ústupu umožnil rychlou kolonizaci. Původ krytosemenných rostlin je stále záhadou. Zřejmě se objevily dříve než v pozdní křídě. Rostliny připomínající rostliny krytosemenné jsou známy ze svrchnotriasových sedimentů východního Grónska a severního Uralu. Jiné rostliny velmi podobné krytosemenným se běžněji vyskytovaly už v juře, ale jakoukoli jejich souvislost se vznikem skutečně kvetoucích rostlin dosud nelze potvrdit. Tyto nálezy lze větąinou identifikovat jako kapraďorosty a rostliny nahosemenné. Zvláště rostliny cykasovité prošly zřejmě již 0d permu bouřlivým vývojem. Větąina paleobotaniků je proto přesvědčena, že se rostliny krytosemenné vyvinuli s rostlin kapraďosemenných.
V křídových mořích pokračovala evoluce a diverzifikace prvoků. Vzhledem k tvarovým změnám, kterými během svého vývoje prošli jsou dnes důležitým stratigrafickým ukazatelem dírkonošci a bičíkovci. Hojně se vyskytovali koráli a mořské houby. Ramenonožci (Brachiopoda) ustoupili rychleji se vyvíjejícím měkkýšům, jako ústřicím, hřebenatkám a jiným. Pro pozdní křídu jsou charakterističtí mlži rodu Inoceramus, jehož některé druhy nalezené v arktických oblastech Kanady a ve státě Kansas v USA dorůstaly průměru až 2 m. Velmi se rozšířili i plži. V křídě stále ještě hráli důležitou úlohu hlavonožci, i když už začali ustupovat. Z ostnokožců postupně mizely přisedlé druhy lilijic, ale volně plovoucí lilijice byly v mořích stále ještě hojné. Žraloci, rejnoci a jim příbuzné formy se zvolna měnili do podoby zástupců, s nimiž se setkáváme v dnešních mořích. Pomalu mizely ryby lalokoploutvé ( Crossopterygii). V křídovém fosilním záznamu končí, a proto byly považovány za vymřelé až do roku 1938, kdy byla v pobřežních vodách Madagaskaru vylovena žijící lalokoploutvá ryba Latimeria chalumnae. Z ryb se v křídových mořích nejvíce rozšířily ryby kostnaté a tento stav přetrvává do dnes. Množství rozmanitých ryb křídových moří představovalo bohatý zdroj potravy pro několik forem mořských plazů. Příkladem ještěrů, kteří se vrátili k permanentnímu životu v mořích, byli mosasauři. Vyvinuly se u nich nejen ploutvovité končetiny, ale i dlouhý, ze stran zploštělý ocas. Mosasauři se v mnohém podobali dnešním varanům. Tělo měli pokryté tenkými šupinami. Ostré kuželovité zuby, které byly nejen na čélistech, ale pokrývaly i ústní patro, jim umožňovaly lovit amonity, jak to naznačují ulity těchto hlavonožců, mnohdy poznamenané charakteristickými zuby mosasaurů. Na souši mezitím probíhala evoluce hmyzu v úzké závislosti na evoluci kvetoucích rostlin. Z několika nových forem stojí za povšimnutí včely, mravenci a komáři. V křídě se objevily i mnohé čeledi žab, ocasatých obojživelníků, želv, ještěrů, hadů, krokodýlů, aligátorů a ptáků, přežívající do dnes. Hoj ně se rozšířili savci, zůstávali však velmi drobní a nenápadní, protože je k tomu pravděpodobně tlačila konkurence dominantních dinosaurů. Savci byli nepochybně aktivní až po setmění, kdežto většina dinosaurů byli denní živočichové. Výjimkou jsou pouze dinosauři rodu Troodon, charakterističtí nápadně velkýma očima, kteří zřejmě vycházeli aľ po setmění, aby lovili, právě savce. Ačkoli byli křídoví savci většinou poměrně primitivní a mnoho jejich forem zaniklo, přece jen se některé dnešní linie vačnatců a placentálních savců včetně primátů objevily právě v tomto období. Křídoví savci se však zachovali jen v malém množství a v nekompletní podobě, což bylo způsobeno jejich malými rozměry a životem na souši, kde je pravděpodobnost fosilizace menší. Přesto se domníváme, že se vyskytovali ve větším množství než dinosauři. Navíc se tato zvířata vzhledem k malým rozměrům stávala snadnější kořistí dravců neboje pozřeli mrchožrouti. Drobná těla podléhala také působení bakterií a vlivu počasí rychleji než velké kostry. nejlépe se zachovaly zuby, které jsou odolnější než kosti, často se nacházejí nahromaděné ve velkých shlucích, v nichž jsou navíc rozděleny podle velikosti, což se přičítá působení vody.